CumatoXX: OSOBNOSTI ČESKÉHO UNDERGROUNDU

svatý vincent

Hele, upřímně - já vlastně vůbec nevim co to ten atheismus nebo komunismus je. Budou to ale ňáký pitomosti, když řikaj že Bůh neni. Vždyť já tu přece sem! Já sem ten Bůh, ten Buddha a Ježíš v jedny Osobě!" Tak pravil PhDr. ThDr

Vincent Venera je skutečná postava magické Prahy. Excentrický důchodce a mystik, vrchní šéf CIA, venušan a venerolog, virtuóz na klávesové nástroje, paranoidní schizoid, vrchol pyramidy, svatý muž. Jako malíř vráží klín do našich mladých post-modernistů (výstavy U Melouna 88, Česká alternativa 90), jako stěžejní postava rockové skupiny "Sv. Vincent" omračuje posluchače démonicky-satanskou hrůzností svého řevu. Narodil se 17.3.1958. (Je to však zřejmě jen část karmy. Často o sobě tvrdí, že je ve skutečnosti 2 500 let stár.) Po zdolání základní školy Jsem se něčemu učil, ale nevím, jak to dopadlo." Pak přichází zhoubný nádor nohy a postupně šest operací. Řekli mně, že se to buď povede a nebo budu jasnej." V roce 1980 odjíždí Vincent do světa. "Fotr mně zaplatil zájezd na Kubu. Na zpáteční cestě při mezipřistání v Montrealu jsem zašel za kanadským poldou a řekl mu, že chci emigrovat." A tak Vincent zůstal ve světě jen v trenkách, kalhotech a triku. Zbytek věcí odletěl do vlasti. Za dva roky prošel Vincent Kanadu a USA. Živil se všelijak. Myl nádobí, hrál v porno filmech, pomáhal v obchodech. Spal po kinech, bordelích, různě. "No a pak jsem jednou něco někde ukradl a dali mě v Los Angeles do lapáku. Na čtyři měsíce." Ve vězení byl osvícen. "Přišlo to nečekaně a naráz. Satori. Japonskej model." Po propuštění z vězení následuje pobyt na psychiatrii. "Tam mě zkoumali odborníci z CIA a NASA. Poprvé viděli venušana." Na vlastní žádost se roku 1982 vrací jako "superman" do ČSSR. ,Když jsem vystoupil v noci na letišti v Ruzyni, zase jen v těch kalhotách a tričku, protože v L.A. bylo teplo a den, tak v Praze byla zima, noc a pršelo. Byl jsem zadržen a po dlouhé době čekání přijela pro mne StB. Hned mně vynadali, že museli kvůli mně z postele a až se zase někdy budu odněkud vracet, tak prej nejradši v pracovní době. Udělal jsem chybu. Ale už bylo pozdě." Výsledkem je tříměsíční pobyt na psychiatrii v Bohnicích a týden v base na Ruzyni. Pak dostal své oblečení, jednu jízdenku na tramvaj a je volný. Počínaje rokem 1983 řídí telepaticky úřad tehdejšího amerického presidenta. Svoji činnost přenáší i na jiné světové strany. Malvíny, Jižní Amerika... "nakonec jestli vám skapal ten Leonid (Brežněv), tak to taky byla moje práce." Komunikuje s UFO a zároveň je zkoumán jako mediální osobnost. Z titulu šéfa CIA má rozehrané partie vysoké politiky. Úřaduje v Malostranské kavárně, později přesouvá stanoviště do kavárny Slávia. Od roku 1989 ve funkci ředitele Zeměkoule a spolu se dvěma náměstky (papež & dalajláma) řídí chod Universa. Tolik stručně z Vincentova životopisu. Život plný dobrodružství a těžké, zodpovědné práce. Příběhy "Tak pravil Vincent" jak je zachytil de Sax v rozmezí let 1983-85 jsou autentické. Ovšem to, co tu de Sax zaznamenal, je pouze nepatrný zlomek příběhů a událostí Vincentova života oněch let. Je to jen letmý pohled do nastaveného zrcadla společnosti, která ho obklopuje, ve které se pohybuje, která požírá a stravuje vše individuální a výjimečné. Vincent se v tomto molochu konvence, peněz i podlostí pohybuje s blazeovanou tváří bez jakýchkoliv zábran, přesto však s citlivou pavučinou vnitřní morálky. Je mistr nadhledu a ďábelského šklebu vůči totalitní moci. Mnohokrát se po svém zadržení při různých příležitostech (někde něco řekl, někomu se nelíbil, Spartákiáda...) a při předvedení na Bartolomějské ulici dožadoval "natažení na skřipec a dolů, do sklepa na mučidla. V kanceláři bychom ztráceli jen čas." Příslušníci byli často konsternováni. Každý se doposud bál, v každém byl zakořeněn strach. Snad i proto Vincent tak často pobýval (a pobývá) v psychiatrické léčebně. Nestěžuje si, spíše naopak. Bere to jako odpočinek s pravidelnou stravou a stolicí. I tam samozřejmě prožívá neuvěřitelná dobrodružství a výlety za dosah mysli, tisíckrát jímavější než hrabalovské pábení od Zlatého tygra. Vincent je božský tvor, malé dítě a kolos zároveň. Nejen pro svých 205 cm výšky. Je nevyzpytatelný svým každodenním postojem vůči okolní realitě a běhu života. Kdo vlastně stojí za mřížemi? Z jakého důvodu, pozice a přesvědčení můžeme považovat někoho za blázna? My, sami blázni v zajetí televizních obrazovek, tisku, vlastních automobilů a naparcelova-ných pozemků, kotců chat, atd. Vincent Venera mě přesvědčuje stále o opaku. V klecích představ života jsme my! Akdybyste mi vůbec v ničem nevěřili - zkuste si k Vincentovi ve Slavii přisednout.

"To já jsem vyvolal sedmnáctý listopad 1989 a národ by mi proto měl poděkovat," říká VINCENT VENERA (39), svatý muž, který žije nenápadným a skromným životem v tichém domě na jednom z pražských nábřeží. "Moje balzamované tělo bude jednou uloženo na druhém nádvoří Pražského hradu do skleněné pyramidy a poutníci z celého světa se mi budou klanět. Na Letenské pláni bude vztyčena moje obrovitá socha, žehnající Praze."

Všední den Vincenta Farao Venery začíná ráno kolem sedmé. "Když se ráno probudím, vyčistím si zuby, aby mi nesmrdělo z držky. Někdy mám ale mánii a to si pak čistím zuby třeba dvacetkrát za den."

Po důkladné ranní hygieně se dá Vincent do díla. "Pracuju v samoobsluze, objednávám potraviny, aby lidi nechcípli hlady. Představitelé naší vlády jsou zvyklí jen souložit a rozkazovat. Voni si jen sedí v Senátu a v Parlamentu a provozujou ty svoje gruppensexy a švédský trojky. Víš, proč se vlastně ten barák jmenuje parlament? Parlament vzniknul od slova paralen. V Parlamentu jsou totiž pořád všichni ti poslanci sjetý paralenem. To je lék, kterej kdysi vymyslel Husák. Málokdo ví, že Husák byl původním povoláním farmaceutickej laborant. Prezident, to pro něj byla jen taková bokovka, protože tam právě neměli koho dát. Husák ve skutečnosti neumřel, dodnes pracuje na Slovensku ve Spofě a vymýšlí různý analgetika."

Dnes je Vincent jen rázovitou podskalskou figurkou, ale začátkem 90. let prošel obdobím hvězdné mediální slávy. V rychlém sledu mu tehdy vyšla kniha Tak pravil Vincent, sbírka básní Absolutní cesta a řada novinových rozhovorů. Abstraktní obrazy, které Vincent tvořil litím různobarevných emailových barev na plátno, vzbudily zasloužený ohlas na výstavě Česká alternativa, která proběhla na jaře 1990 v galerii na Národní třídě. Firma Monitor vydala album hardcorové kapely Svatý Vincent, v níž světec zpíval. "Napalm smrtící sejme všechny nevěřící! Bez komoušů, homoušů životem se prokoušu!" křičíval tehdy do mikrofonu z pódia přeplněné skandující Lucerny. V prosinci 1991 vyšla Vincetovi další deska s názvem Tančete na hrobech, jejíž součástí byla brožurka s názvem Svatý Vincent, klíč k poznání, pravdě a svátosti. "Národe český, vrať se k Vincentovi," vyzýval v ní muž s postavou mystického Golema, který byl v té době ozdobou všech rockových klubů a intelektuálských kaváren v centru Prahy. Netajil se tím, že to byl on, kdo rozpoutal sametovou revoluci.

"Komunisti mě srali, protože mě furt zavírali do blázinců a zakázali církev svatého Vincenta, kterou jsem založil," svěřil se tehdy deníku Expres. "KSČ se mě dokonce pokoušela zahubit, protože Gustáv Husák správně vytušil, že přijde den, kdy bude mým prostřednictvím svržen. Nakonec jsem v říjnu 1989 na koncertě skupiny Svatý Vincent zapaloval obrácené kříže a vzýval Lucifera, aby komunisty smetl. Současně jsem telepaticky aktivoval zpravodajskou síť StB, KGB, CIA a Mossadu, která provedla převrat." Přes tyto své nepopiratelné politické zásluhy ale skromný světec nezatoužil po popularitě a světské slávě. Věděl své, a to mu stačilo. Jen počátkem 90. let se Vincent chtěl angažovat politicky. Přišel tehdy s myšlenkou, že by po Václavu Havlovi měl kandidovat na prezidenta "strýček Jedlička". Představa, že by měl jeho oblíbený komik novoroční projev k národu a napodoboval přitom pejska, papouška a další zvířátka, nadchla Vincenta natolik, že "strýčka" dokonce pozval do kavárny Slavie na lahev šampaňského. Strýček tehdy na schůzku přišel, ale prezidentem se bohužel nakonec nestal. "Hele, já bych moh° tady dole před barákem chytit taxíka a dojet na Hrad, udělat politickej převrat a prohlásit se diktátorem," říká dnes Vincent s opovržením. "Ale řekni sám, tebe by to bavilo, muset furt přijímat nějaký cizí přiblblíky a bavit se s Klausem, Zemanem a jinýma bláznama? Já už se o Pražskej hrad nezajímám, protože bydlím na Vyšehradě, a to je výš než Hrad. Kdysi jsem seděl ve věznici s ňákym člověkem a ten furt říkal, že půjde na Hrad. Pak tam snad opravdu šel a dneska má za manželku ňákou herečku ... Já prostě vůbec netoužím po tom, abych byl populární. Jsem spíš populární negativně -- jsem totiž masovej vrah. Psychotronickýma vlnama jsem zabil už přes několik miliónů lidí. Jdu hlavně po těch, co furt šukaj, po nižších vtěleních s otevřenou sexuální čakrou. Jsem prostě takovej jako boží soud."

Vincentův duch, starý od vzniku vesmíru, se na tomto světě objevil už mnohokrát. Postupně prý na sebe vzal podobu Tyrannosaura, faraona Amenhotepa III., Buddhy a Ježíše Krista. "Když jsem tady byl minule, tak mě Židi ukřižovali," vzpomíná beze stopy pomstychtivosti. "Ale dělalo mi to docela dobře, protože jsem tak trochu masochista. Na tý Golgotě, to byla perfektně odvedená práce. Teď se mi právě na těle otevřely stigmata v místech, kde mě tehdy přibili na kříž."

Vincent se nebojí, že by se mohlo jeho utrpení na kříži opakovat. Kdyby to prý hrozilo, zasáhly by létající talíře, aby svého vrchního velvyslance na zeměkouli zachránily.

Přes den Vincent jen pije kávu a živí se plegomazinem, dizercinem, moditenem a desítkami dalších léků. Občas si k nim dopřeje buřty a špek. S jeho duchovním zaměřením se prý požívání masa nevylučuje, protože i Buddha byl velký masožrout. Co ale nesmí Vincentovu organismu nikdy chybět, jsou injekce vitamínů B 12. Energii dobíjí i vysokými dávkami radioaktivity z kontejnerů s vyhořelým jaderným palivem, které má prý ukryty doma pod postelí. Ze stejného důvodu si občas zajde na rentgen.

Světec, který dosáhl stavu samádhí a stal se bódhisattvou, dnes na rozdíl od své hektické činnosti před několika lety žije poklidným životem abstinenta a celibátníka, přerušovaným jen občasnou návštěvou lékařských zařízení. Na psychiatrii byl prý už tolikrát, že je v podstatě sám psychiatrem. "Celý život jsem těžce manuálně i psychicky pracoval," vzpomíná s pohnutím v hlase. "S Robertem Oppenheimerem jsem vymýšlel atomovou pumu, pilotoval jsem bombardér B-52 nad Hirošimou, byl jsem kapitánem na Titaniku, dělal jsem na pitevně a u pohřební služby. Dnes se už zabývám jen okultismem a mystikou." Životní krédo? Podle svých vlastních slov je katolíkem, satanistou, buddhistou, fašistou a komunistou. "A pak taky uctívám peníze, protože jsem zjistil, že když je nemáš, tak je to blbý. Žiju sám, bez ženský, protože dneska řádí různý venerický nemoci a sex je nebezpečnej. Jak už ale moje jméno napovídá, jsem hlavním venerologem lidstva. To na můj pokyn vyvinul kdysi Pentagon virus AIDS. Už jsem se prostě nemohl dívat na všeobecnou zvrhlost a říkal jsem si, že by na smilnící lidi měla přijít nějaká pohroma."

Nejbližší plány? I když se jeho rocková kapela před lety rozpadla, chtěl by Vincent nahrát další desku. Tentokrát si ale prý dobře ohlídá finanční stránku věci. "Firma Monitor mě okradla," stěžuje si. "Za ty první dvě desky mi nedali skoro nic a přitom je prodávali v Japonsku a v Americe a vydělali na nich desítky miliónů. Za novou desku, která se bude jmenovat Farao, chci nejmíň milión. Koupím si za něj lékařský knihy, ňáký trička a tak. Bude se to točit ve Svatovítským chrámu. Ale já tam nebudu dělat šaškárny jako Wojtyla. Půjdu přímo k varhanům. Nejdu se tam přece flákat, jdu pracovat." Když už jsme u muziky ... Na kostelní varhany si chtěl Vincent zahrát už před lety. Jenže o tom, kdo bude hrát, prý tehdy rozhodoval Michael Kocáb. "Šel jsem za ním a předvedl mu, jak umím hrát," vzpomíná Vincent zatrpkle. "Jenže on to ode mne okoukal, založil Pražský výběr a mě pak už na pódium nepustil."

V pražském Podskalí, jehož ulicemi se po amputaci nohy pohybuje na invalidním vozíku, má podle vlastních slov svůj mikrosvět -- je tu řezník, samoobsluha, lékárna, drogerie, zubař, a to mu prý k životu bohatě stačí. Po návratu z projížďky pokračuje v tvořivé práci doma: "Většinou něco vymejšlím, kreslím různý návrhy na letadla a helikoptéry. Dělal jsem třeba plány na americkej raketoplán Challenger. Taky se zabývám egyptologií, dermatovenerologií, mikroneurochirurgií, anesteziologií a oftalmologií." Jako známý vědec a politik čeká, kdy ho už konečně pozvou do pořadu Týden čili Sedm dní, ale z Novy se prý zatím neozvali. Novináři a masmédia mu ve srovnání s počátkem 90. let dávají pokoj. Před časem Vincenta kontaktoval jen producent Kamenného mostu. Ve filmu režiséra Tomáše Vorla pak světec ztvárnil jednu z titulních rolí -- ve scéně, kde Tomáš Hanák navštěvuje v blázinci svého umírajícího otce, projel na invalidním vozíku. Dostal prý za to pěticiferný honorář.

"Bůh má rád televizní zprávy," popisuje Vincent svůj večerní program. Nejraději se dívá na zemětřesení, neštěstí a katastrofy všeho druhu, za kterými prý stojí jeho tajná satanistická lóže. Války a pohromy jsou totiž jeho božským sadomasochistickým druhem sexu. Když mu v souvislosti s letošními letními povodněmi vyčítám, že to se sexem trochu přehnání, zamračí se, že se o tom nesmí mluvit. Bojí se, že by mu to mohli rozezlení Moravané vyčítat.

Před usnutím pokuřuje lulku, poslouchá hudbu svého oblíbence Ozzyho Osbourna a vzpomíná na doby, kdy se věnoval globální politice.

"Život plný dobrodružství a těžké, zodpovědné práce," napsal kdysi Tomáš Mazal v předmluvě ke knize Tak pravil Vincent. "Vincent je nevyzpytalený svým každodenním postojem vůči okolní realitě a běhu života. Kdo vlastně stojí za mřížemi? Z jakého důvodu považujeme někoho za blázna? My, sami blázni v zajetí televizních obrazovek, tisku, automobilů, naparcelovaných pozemků, kotců chat atd. Vincent Venera mne přesvědčuje o opaku. V klecích představ života jsme my!"

Vincent Farao Venera usíná kolem půlnoci. Ve spánku prý k němu přicházejí andělé a za okny jeho bytu tiše krouží létající talíře. Zdá se mu o krásné zpěvačce Lise Sansfield, "bohyni z Olympu". "Ten, kdo ví, tak prostě ví," dodává. "Těch vtělených Buddhů je na Zemi víc. V Praze nás žije padesát dva."

Před lety visívala na stěně Vincentova bytu obrovská mapa světa, kam si světec barevnými fixy vyznačoval sféry svého vlivu. Dnes Vincent na světovládné choutky rezignoval -- zajímá ho prý už jen figurální malba a hlasatelka televize Prima Markéta Fialová.

Revolver má Vincent na obranu proti agentům izraelského Mossadu, laserovou pistoli prý nalezl ve vraku zříceného létajícího talíře. Hodlá ji využít při řešení svého hlavního pozemského poslání -- zabránění přelidnění planety Země.

Buddha, "největší masožrout všech dob", bdí nad Vincentovou denní dávkou medikamentů

Čínský taoistický světec hlídá kontejnery s jaderným odpadem, z něhož světec čerpá sílu ke svému psychotronickému působení. "To já jsem nechal bombardovat Libyi, rozpoutal válku v Perském zálivu a řídil Rudé Khmery v Kambodži," přiznává Vincent.

ukázka z knihy TAK PRAVIL VINCENT

"To já jsem vyvolal sedmnáctý listopad 1989 a národ by mi proto měl poděkovat," říká VINCENT VENERA (39), svatý muž, který žije nenápadným a skromným životem v tichém domě na jednom z pražských nábřeVincent pravil: "Já se teď hlavně seru do Paraguaye. Proto mám schizofrenii paranoidní." Tak pravil Vincent.

Vincent pravil: "Já sem se s UFO setkal ve Státech, a tak vim jak vypadaj i co podniknou. Dvě mimozemský bytosti mají zmrazený v Dallasu. Ty bytosti nemaj oční víčka. Jsou na svejch planetách rozkastovaný, některý maj holý hlavy, a ty co lítaj na Zem, maj navíc tykadla a sou nazelenalý. Ale jinak maj barvy těl ve všech spektrálních barvách, maj dlouhý prsty a chodidla, aby udržely rovnováhu, protože maj různý velikosti od liliputánů až do tří metrů. Až 90% lidí zajde v atomový válce, tak budou startovat z Bermud a z Mariánskýho příkopu, takže opíšou S – /*znak jin-jang*/. Oni můžou po válce přilítnout a nasadit tady nový plemeno jako do květináčů. Von i Hitler byl prej nasazenej do Německa. My sme zase nasazený do kavárny." Tak pravil Vincent.
Venerolog Vincent Venera pravil: "Lízal jsem jedny děvce kundu a výpad mi přitom zub. Tak sem hned věděl, že z toho bude ňáká katastrofa. A druhej den čtu v novinách, že v Bhópálu pomřelo 2000 lidí, a to jen kvůli jednomu mýmu zubu!" Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Nejlepší z filosofů byl ten s tim knírem, ten Nietzsche a ze spisovatelů Ladislav Klíma, ale největší vrchol pivního kretenismu je ten Hrabal!" Tak pravil Vincent.
Akademický malíř Vincent Venera pravil: "Nejlepší umění je takový, který si uděláš sám. Já teď poslouchal ňákou hudbu, ňákýho ENA, to sou hrozný sračky! To co dělá ten Eno, to si může poslouchat jen von sám. Každej má totiž svůj kompjútr, a každej ho má nastavenej jinak a na něco jinýho. Některý kompjútry si můžou bejt podobný, ale nejsou nikdy stejný. Proto nejlepší obrazy a hudbu si může člověk udělat pro sebe sám. Pro každýho je nejlepší jen to umění, který si udělá sám. Co si člověk neudělá, to nemá." Tak pravil akademický malíř Vincent Venera.
Seděli jsme v kavárně Slavii, když MUDr. Vincent Venera pravil: "Podívej se na ty lidi, to je votřes, co!? Sem ať přídeš kdy chceš, tak tu sou furt ty samý typy. Tady je to furt stejný. Mrtvý. Já taky žiju jako bych nežil. Stejně jako Kristus, když ho ukřižovali. Byl jako mrtvěj a přece žil. Teď znova zkoumali to turínský plátno a zjistili že von nebyl vůbec mrtvěj, že na tom otisku jeho těla nejsou patrný žádný rozkladný procesy. Že byl mrtvěj a přece byl živej. Von Ježíš byl jogín, tak moh' bejt jen v klinický smrti. Já sem Klinická Smrt!" Tak pravil MUDr. Vincent Venera.
Vincent Venera pravil: "Já teď sleduju lidský pachy a zjistil sem, že jinak smrdí dítě, jinak dospělej a jinak starej člověk. Pachy se mění jak člověk stárne. Já vim, že jinak sem smrděl před rokem a jinak před deseti lety. Malý dítě ani moc nesmrdí, ale čim je člověk starší, tím smrdí víc, až nakonec se rozloží v největším smradu po smrti." Tak pravil Vincent Venera.
PhDr. Vincent Venera CSc. pravil: "Napsal jsem teď padesátistránkovej spis o náboženství, magii, satanismu, venerologii a filosofii. Ale dalo by se to všechno říct jedním slovem: Hovno. Všechno co člověk přijme se promění totiž v hovno. Člověče, hovno jsi a v hovno se obrátíš." Tak pravil 16.12.1985 PhDr. Vincent Venera CSc.
3.8.1983 Vincent v Malostranské kavárně pravil: "Proč ten Bob, ten Bůh, ten svět nezařídil nějak složitějc? Vono ať to počítáš všechno jak chceš, tak je to na trojku. Kolikátýho je dneska? Třináctýho? Nojo, jednička a trojka. To je zase jasný, to se budu dívat na televizi." Tak pravil Vincent 13.8.1983.
Vincent pravil: "Nejlepší jsou stejně Japonci. Viděl sem na Karlově mostě Japonku, která měřila metr čtyrycet a dívala se na sochy kukátkem. Voni sou v naprostý pohodě. Voni si sem přilítnou, všechno si vofotěj a pak si lážo plážo rozříznou břicho." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Prdy byly a budou. Být či nebýt a prdět na to. Já sem totiž neutrál." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Já sem tu proto, abych vočistil svět vod peněz a veksláků. Mě se v Alfě ptal jeden vekslák proč nechodím na disco. Tak sem mu řek že čekám až přijde moje ‚disco‘." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Buddha byl taky dobře libovej. Furt ležel na boku a vobčas ho převrátili na druhej jeřábem, protože vážil 800 kilo, aby to bylo na osmičku. Já vážím 120, aby to bylo na dvanáctku." Tak pravil Vincent.
Pravil Vincent: "Tady v česku stojí všechno za hovno, kriminály i vězni. V Americe sem seděl s chlapem kterej zabil dvacet Udí a tady, když sem se vrátil, sem seděl s chlapem kterej ukrad rádio. To v Americe sou ty vězni jiný kafe. To dyž sem tam vešel prvně do cely, tak čekali jak se uvedu, tak sem jí hned prvnímu nakouřil do tlamy. Ale tady, tady nemá lidskej život hodnotu, tady má hodnotu tak to rádio. V Americe byli všichni vězni lahůdkový a já byl nejlahůdkovější." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Včera sem se díval na televizi na První máj. Nejlepší sou žižkovský ženy, ty nosej jaderný hlavice na rameni." Tak pravil Vincent.
PhDr. Vincent Venera CSc. pravil: "Když sem ve městě a chce se mi srát, tak jedu na Filosofickou fakultu nebo na Umprum, jinde bych se tak dobré nevysral." Tak pravil PhDr. Vincent Venera CSc.
Vincent pravil: "Čet sem v novinách, jak v Maďarsku vykopali něco po pralidech. A to sem čuměl co po nich zbylo! To až za tisíc let vykopou to co zbyde po nás, tak to bude nejvejš hospoda Na růžku a tam bude pípa, rozbitej půllitr a mumifikovanej knedlík." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Ten Bůh stejně pěkně píše noviny. Já když je čtu, tak vidim jak pěkně tu masu voblbuje, jak pěkně dezorientuje. To furt píše, že je mír, a když se kolem sebe podíváš, tak vidíš, že je válka." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Když se dívám na lidi tak je mi zle. To musím potom vždycky domu, tam se vybleju, a můžu jít zas dál." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Stejně jsem nadpozemská bytost! Jak se dotknu země, musím z nohy sekat kámen!" Tak pravil Vincent.
Invalidní důchodce Vincent se pomodlil jednou večer při čaji v Malostranské kavárně:
"Ve jménu Otce i Syna i důchodce svatého. Amen." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Symbolem Čechů je knedlík a pivo! Víc nemaj nic." Večer přišel domů a našel na stole knedlíkovou šišku. Přivázal si jí na holou hlavu provázkem a sešel dolů na ulici do hospody. Tam si u pultu objednal pivo a vylil si ho na přivázaný knedlík. "Symbolem Čechů je knedlík a pivo! Víc nemaj nic." Tak pravil PhDr. Vincent Venera CSc.
"Nejradši bych byl zrcadlem, abych viděl jak se ženský o samotě svlíkaj. Nebo bych chtěl bejt záchodovou mísou abych moh objímat ženský prdele." Tak pravil Vincent Venera CSc.
Vincent seděl jednou v létě v kavárně Slávia s holou hlavou a vyhrnutými rukávy. Hlavu a paže měl potetované tužkou na obočí rozličnými symboly a nápisy, jako třeba: UFO, trojúhelník, jang jin, Venus, Slunce, hákový kříž - symbol Slunce, oko atd. Některému z hostů se toto zřejmě nějak nelíbilo, zvláště hákové kříže si mnozí vykládali pouze jako fašistický symbol, snad ani nevěda, že tento symbol je prastarým symbolem slunečního kotouče. A tak některý z hostů kavárny dal přivolat policii. Policie bleskurychle přijela z Bartolomějské a následoval výstup, po kterém Vincent byl půl roku hospitalizován v blázinci. Dva menší policisté vkročili odvážně do kavárny k Vincentovi. Postavili se k jeho stolku a řekli: "Váš občanský průkaz!" Vincent pravil: "Žádné občanské průkazy nemám! Nejsem žádnej občan! Tohle je můj průkaz!" a vytáhl ze své peněženky namalované Boží oko. Policisté tedy žádali aby šel s nimi. Vincent si stoupl a policajti v hrůze před jeho výškou a mohutností ustoupili několik kroků zpátky. Potom si Vincent lehl na zem a policisté si ho museli vytáhnout za nohy z kavárny sami. "Nejsem občan, jsem Bůh!" Tak pravil Vincent.
Jednou seděl Vincent na zahrádce Malostranské kavárny, když šel kolem Egon Bondy. Vincent na něj zavolal a Bondy si přisedl. Vincent se jal Bondymu vyprávět své vize. Bondy s nadšením poslouchal a přitakával. Před odchodem Vincentovi řekl: "Pane Venera, vždyť vy jste pražská postavička!" Vincent odpověděl: "Ale děte do prdele pane Fišer, já nejsem žádná pražská postavička, pražská postavička jste vy! Já jsem pražská postava!" Tak pravil Vincent.
V roce 1983 se Vincent vypravil (po té co se doslechl že jeho milou - Keiko Senda, tanečnici z Japonska, znásilnilo v Praze šest veksláků) na Japonskou ambasádu. Po jeho výstupu, který bude popsán, byl převezen do blázince, kde pobyl čtvrt roku. Vincent přišel na ambasádu vpodvečer, když už bylo zavřeno. Tloukl a kopal do dveří, zvonil na zvonek a řval domáhaje se vstupu. Po nějaké době se z jednoho okna vyklonil Japonec a ptal se co se děje. Vincent pravil: "Já sem novej japonskej císař a vyhlašuju japonskej státní smutek, protože v tyhle zemi byla znásilněna japonská občanka Keiko Senda. Proto musíte okamžitě stáhnout japonskou vlajku, protože byla zkurvena japonská rasa!" Tak pravil Vincent.
Na podzim roku 1982 se v Praze, na dnech Kuby v obchodním domě Kotva, objevily po dlouhé době cigarety Ligeros. Vincent se v kavárně dověděl, že se opět prodávají, ale nevěděl kde, tak se vypravil do střediska kubánské kultury na Národní třídu. Tam mu ale řekli, že cigarety Ligeros neprodávají. Vincent se rozzlobil: "Jak to, že nemáte Ligerosky! Vždyť přece Ligerosky jsou prototypem kubánský kultury a symbol Kuby vůbec! No a potom tam máte ještě toho Castra, ale ten se kouřit nedá!" Tak pravil Vincent.
Navštívil jsem Vincenta v blázinci v Kateřinkách. Ptal jsem se jak se tam znovu dostal. Vincent pravil: "Chtěl jsem odletět do Japonska, tak jsem šel na letiště rovnou za ředitelem a řek mu, aby mi okamžitě přistavili letadlo. Ředitel mi řekl že samozřejmě, že když tam jedu vystřídat toho Hirohita, tak to že mi letadlo přistavěj, abych chvíli počkal, že si pro mě přijdou piloti. Asi za hodinu přišli dva lapiduchové a vodvezli mě do blázince." Tak pravil Vincent.
9.8.1983 Vincent v Malostranské kavárně pravil: "Já se nejvíc těšim večer na televizi - na 24 hodin ve světě a na to, jak si vyhonim péro." Tak pravil Vincent.
Největší světový venerolog Vincent pravil: "Co s kozama. Keiko žádný nemá a to je pohoda. Voni si tady ty krávy myslej, že kozama dobudou svět! A potom jim je čtyřicet a kozy jim visí k pasu jako tuk." Tak pravil největší venerolog na téhle planetě Vincent Venera.
V Malostranské kavárně Vincent pravil: "Já sem takovej Fanfán Tulipán kterej dofanfároval, a Superman kterej dosuprděl a vožírá si tu hubu čajema." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Já sem myslel, že ten Satja Saj Baba je dobrej. Já sem se mu díval na voči a viděl sem že von tam něco má. Myslel sem, že je jen vo něco horší než já, ale dneska sem tu jeho fotku vyhodil. Já sem se ráno podíval na ty jeho voči a viděl sem že to je plzeň vyčpělá." Tak pravil Vincent.
Budoucí Japonský císař John Winston Vincent Venera pravil: "To bude dobrý až budu ten japonskej císař. To budu přijímat zahraniční delegace a vobčas po ránu, když by se mi postavil, udělal bych ňákou Japonku, sněd rejžičku, vypil saké a sral se do celýho světa." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Ten manžel Keiko, ten dirigent to musí bejt taky debil. Voni ty dirigenti sou všichni ujetý. Voni se honěj nad orchestrem a při tom ve skutečnosti se orchestr honí nad nima. To v Americe si třeba ňáká baba pronajme orchestr, a i když to vůbec neumí, tak ho diriguje třeba plácačkou na mouchy. To já sem ten pravej Dirigent, já si tady v Praze sedim na tý Nule, na tom Zeru, a seru se vodtud do všech státníků." Tak pravil Vincent.
PhDr. Vincent Venera CSc. pravil: Až rozpoutám tu nukleární válku, tak tím vlastně všechny zachránim. Všichni prohlídnou, uvidí světlo a pak půdou do prdele." Tak pravil PhDr. Vincent Venera CSc.
Vincent pravil: "Já teď poslouchám jenom Black Sabbath a Planta. Když ten Plant zpívá, tak nemusíš ani mrdat. To je tak božskej zpěv, že to je jako když teče řeka semene." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Casanova byl taky dobrej. Nejlepší byl ale na tom Duchcově. To je jasný: Duchcov = Duch + Chcov. V Duchcově na to Casanova chcal." Tak pravil Vincent.
Mnich Vincent Venera pravil: "Ta Keiko je taky dobře vychcaná. Vona se mi stulí takhle pěkně pod rameno a povídá mi: Vincíčku, udělej mi sado maso. No tak já jí ho udělám, když to chce, ale celej svět přitom pude do prdele." Tak pravil mnich Vincent Venera.
Samuraj Vincent Venera pravil: "Já sem samuraj a syn Keiko, Alánek, bude kamikadze. Uvaří si kafíčko a pak to v pohodě někam napálí." Tak pravil samuraj Vincent Venera.
Když Vincent chodil po operaci rakoviny o berlích, střetl se na jednom pražském chodníku s hercem Milošem Kopeckým. Kopecký šel proti Vincentovi a nehodlal se uhnout z cesty. Tu zvolal Vincent hlasem velikým: "Uhni kundo!" a Kopecký uskočil z chodníku.
Seděli jsme jednou na lavičce na Kampě s Vincentem, který držel v ruce Bibli s velkým bílým křížem na ní přišpendleným. Kdykoli šel kolem nás ať starý nebo mladý párek lidí, Vincent zvedl v ruce Bibli do výše a hlasitě pravil: "Smilněte, smilněte, smilstva je vám potřeba! Smilněte a množte se - a až vás bude pět miliard já vás všechny smetu z povrchu zemského jak to stojí v Apokalypse! Smilněte, smilněte!" Tak pravil Vincent.
Myslím, že to bylo v roce 1983, kdy byl v Praze na návštěvě president Grenady Maurice Bishop. Přišel jsem večer za Vincentem do kavárny a Vincent se mě ptal, jestli nevím, kam by měl poslat americkou armádu. Řekl jsem, že by to šlo třeba na Grenadu, když má toho Bishopa v Praze. Vincent vřele souhlasil a napsal si na lístek - udělat Bishopa. Asi za týden poté byl Bishop zavražděn a za čtrnáct dní se na Grenadě vylodila americká armáda.
Vincent pravil: "Viděl sem včera v televizi toho Castra z Kuby, ty vole, ten se klepal! Ale já se mu nedivim, s takovým jménem bych se klepal taky. Vždyť von se pořád musí bát, že ho vykastrujou!" Tak pravil Vincent.
PhDr. ThDr. Vincent Venera CSc. pravil: "Hele, upřímně - já vlastně vůbec nevim co to ten atheismus nebo komunismus je. Budou to ale ňáký pitomosti, když řikaj že Bůh neni. Vždyť já tu přece sem! Já sem ten Bůh, ten Buddha a Ježíš v jedny Osobě!" Tak pravil PhDr. ThDr. Vincent Venera CSc.
Bůh Vincent Venera CSc. pravil: "Základ všeho je Slunce, to je S. Kolem Slunce obíhá 9 planet, to je 3x3=9. Na Zemi máme 3 probuzený - Buddhu, Ježíše a mě - Vincenta Veneru. Vincent znamená taky Slunce, to je jednička, Superman. Vincent van Gogh maloval slunečnice. No a Venera znamená Venuše, a to je láska. UFO ty sou taky na trojku: U+F+O a mají taky 3 probuzený. UFO maji ale jenom 6 planet, to je 2x3, a proto maji taky větší energii číslo 3 je vůbec základ všeho, proto základ obrazců je trojúhelník a objektů pyramida. Všechno ve Vesmíru je + a -, černé a bílé, jang a jin. Japonsko je na Zemi nejčistší země, protože je to země vycházejícího Slunce." Tak pravil Vincent.
PhDr. Vincent Venera CSc. pravil: "Já jsem největší onanista na světě. Já už jsem sjel všechny televizní hlasatelky. Nejlepší je ta Saskia Burešová, ta má ty kozy takový protáhlý, s tou se dobře onanuje. Jednou sem chtěl sjet i tu Lenku Filipovou, ale pak sem si řek, že by se mi nepostavil, protože vona je to moc velká intelektuálka." Tak pravil PhDr. Vincent Venera CSc.
Vincent pravil: Já sem i Král Krysa. Já když sem byl v tý Americe, tak sem tam žil taky jenom mezi samejma krysama na smetištích. A krysa je taky svatý zvíře. Voni totiž v Americe sou jenom dvě cesty: buď jedeš prachy nebo smeťáky. Já jel teda ty smeťáky, a proto sem byl potom osvícenej. A protože jsem Král Krysa a krysy vopouštěj loď která se potápí první, tak sem to v tý Americe uzavřel, když Bůh mi dal jasně najevo, že já sem ten Vyvolenej, ten Spasitel, a tak sem se musel vrátit do Prahy na Nulu, protože jé psáno, že novej Spasitel bude ze střední Evropy." Tak pravil Vincent. Slyšeli jste slovo Boží.
Vincent pravil: "Když jsem měl v Americe hlad a neměl prachy, tak jsem si vždycky zašel do samoobsluhy, tam si naložil košík jídlem a jel s nim před pokladnu. Tam jsem se postavil, a to co sem měl v košíku jsem začal žrát. A než zavolali policajty, tak sem byl najedenej. Policajti mě pak naložili do auta, vodvezli do sousední čtvrti a tam mě vyložili." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Tak ty UFO si budou muset pro mě přilítnout. Já myslel, že bych do toho Tokia moh vodlítnout sám, tak sem zkusil rozběhnout se přes pokoj k voknu, jestli bych letěl, ale zjistil sem že by to nešlo. Tak si pro mě budou muset přilítnout ty UFO." Tak pravil Vincent.
Vincent pravil: "Ty UFO mě budou muset převízt do toho Tokia. Protože 2 bomby už v Japonsku byly a chybí tam ta třetí, aby to bylo uzavřený na trojku. Proto budu muset do toho Tokia, protože já sem ten živej atom, to S, ten Superman, to sem já, ta třetí Bomba tyhle doby." Tak pravil Vincent.
Doktor kunsthistorie Vincent Venera CSc. pravil: "Von ten Áda byl vlastně umělec. Von pracoval s těma lidma jako s hmotou, von byl vlastně první velkej body-artista. A já budu potom až rozpoutám tu atomovou válku největší land-artista, protože celej svět přitom pude do hoven." Tak pravil Vincent.ží. "Moje balzamované tělo bude jednou uloženo na druhém nádvoří Pražského hradu do skleněné pyramidy a poutníci z celého světa se mi budou klanět. Na Letenské pláni bude vztyčena moje obrovitá socha, žehnající Praze."

Všední den Vincenta Farao Venery začíná ráno kolem sedmé. "Když se ráno probudím, vyčistím si zuby, aby mi nesmrdělo z držky. Někdy mám ale mánii a to si pak čistím zuby třeba dvacetkrát za den."

Po důkladné ranní hygieně se dá Vincent do díla. "Pracuju v samoobsluze, objednávám potraviny, aby lidi nechcípli hlady. Představitelé naší vlády jsou zvyklí jen souložit a rozkazovat. Voni si jen sedí v Senátu a v Parlamentu a provozujou ty svoje gruppensexy a švédský trojky. Víš, proč se vlastně ten barák jmenuje parlament? Parlament vzniknul od slova paralen. V Parlamentu jsou totiž pořád všichni ti poslanci sjetý paralenem. To je lék, kterej kdysi vymyslel Husák. Málokdo ví, že Husák byl původním povoláním farmaceutickej laborant. Prezident, to pro něj byla jen taková bokovka, protože tam právě neměli koho dát. Husák ve skutečnosti neumřel, dodnes pracuje na Slovensku ve Spofě a vymýšlí různý analgetika."

Dnes je Vincent jen rázovitou podskalskou figurkou, ale začátkem 90. let prošel obdobím hvězdné mediální slávy. V rychlém sledu mu tehdy vyšla kniha Tak pravil Vincent, sbírka básní Absolutní cesta a řada novinových rozhovorů. Abstraktní obrazy, které Vincent tvořil litím různobarevných emailových barev na plátno, vzbudily zasloužený ohlas na výstavě Česká alternativa, která proběhla na jaře 1990 v galerii na Národní třídě. Firma Monitor vydala album hardcorové kapely Svatý Vincent, v níž světec zpíval. "Napalm smrtící sejme všechny nevěřící! Bez komoušů, homoušů životem se prokoušu!" křičíval tehdy do mikrofonu z pódia přeplněné skandující Lucerny. V prosinci 1991 vyšla Vincetovi další deska s názvem Tančete na hrobech, jejíž součástí byla brožurka s názvem Svatý Vincent, klíč k poznání, pravdě a svátosti. "Národe český, vrať se k Vincentovi," vyzýval v ní muž s postavou mystického Golema, který byl v té době ozdobou všech rockových klubů a intelektuálských kaváren v centru Prahy. Netajil se tím, že to byl on, kdo rozpoutal sametovou revoluci.

"Komunisti mě srali, protože mě furt zavírali do blázinců a zakázali církev svatého Vincenta, kterou jsem založil," svěřil se tehdy deníku Expres. "KSČ se mě dokonce pokoušela zahubit, protože Gustáv Husák správně vytušil, že přijde den, kdy bude mým prostřednictvím svržen. Nakonec jsem v říjnu 1989 na koncertě skupiny Svatý Vincent zapaloval obrácené kříže a vzýval Lucifera, aby komunisty smetl. Současně jsem telepaticky aktivoval zpravodajskou síť StB, KGB, CIA a Mossadu, která provedla převrat." Přes tyto své nepopiratelné politické zásluhy ale skromný světec nezatoužil po popularitě a světské slávě. Věděl své, a to mu stačilo. Jen počátkem 90. let se Vincent chtěl angažovat politicky. Přišel tehdy s myšlenkou, že by po Václavu Havlovi měl kandidovat na prezidenta "strýček Jedlička". Představa, že by měl jeho oblíbený komik novoroční projev k národu a napodoboval přitom pejska, papouška a další zvířátka, nadchla Vincenta natolik, že "strýčka" dokonce pozval do kavárny Slavie na lahev šampaňského. Strýček tehdy na schůzku přišel, ale prezidentem se bohužel nakonec nestal. "Hele, já bych moh° tady dole před barákem chytit taxíka a dojet na Hrad, udělat politickej převrat a prohlásit se diktátorem," říká dnes Vincent s opovržením. "Ale řekni sám, tebe by to bavilo, muset furt přijímat nějaký cizí přiblblíky a bavit se s Klausem, Zemanem a jinýma bláznama? Já už se o Pražskej hrad nezajímám, protože bydlím na Vyšehradě, a to je výš než Hrad. Kdysi jsem seděl ve věznici s ňákym člověkem a ten furt říkal, že půjde na Hrad. Pak tam snad opravdu šel a dneska má za manželku ňákou herečku ... Já prostě vůbec netoužím po tom, abych byl populární. Jsem spíš populární negativně -- jsem totiž masovej vrah. Psychotronickýma vlnama jsem zabil už přes několik miliónů lidí. Jdu hlavně po těch, co furt šukaj, po nižších vtěleních s otevřenou sexuální čakrou. Jsem prostě takovej jako boží soud."

Vincentův duch, starý od vzniku vesmíru, se na tomto světě objevil už mnohokrát. Postupně prý na sebe vzal podobu Tyrannosaura, faraona Amenhotepa III., Buddhy a Ježíše Krista. "Když jsem tady byl minule, tak mě Židi ukřižovali," vzpomíná beze stopy pomstychtivosti. "Ale dělalo mi to docela dobře, protože jsem tak trochu masochista. Na tý Golgotě, to byla perfektně odvedená práce. Teď se mi právě na těle otevřely stigmata v místech, kde mě tehdy přibili na kříž."

Vincent se nebojí, že by se mohlo jeho utrpení na kříži opakovat. Kdyby to prý hrozilo, zasáhly by létající talíře, aby svého vrchního velvyslance na zeměkouli zachránily.

Přes den Vincent jen pije kávu a živí se plegomazinem, dizercinem, moditenem a desítkami dalších léků. Občas si k nim dopřeje buřty a špek. S jeho duchovním zaměřením se prý požívání masa nevylučuje, protože i Buddha byl velký masožrout. Co ale nesmí Vincentovu organismu nikdy chybět, jsou injekce vitamínů B 12. Energii dobíjí i vysokými dávkami radioaktivity z kontejnerů s vyhořelým jaderným palivem, které má prý ukryty doma pod postelí. Ze stejného důvodu si občas zajde na rentgen.

Světec, který dosáhl stavu samádhí a stal se bódhisattvou, dnes na rozdíl od své hektické činnosti před několika lety žije poklidným životem abstinenta a celibátníka, přerušovaným jen občasnou návštěvou lékařských zařízení. Na psychiatrii byl prý už tolikrát, že je v podstatě sám psychiatrem. "Celý život jsem těžce manuálně i psychicky pracoval," vzpomíná s pohnutím v hlase. "S Robertem Oppenheimerem jsem vymýšlel atomovou pumu, pilotoval jsem bombardér B-52 nad Hirošimou, byl jsem kapitánem na Titaniku, dělal jsem na pitevně a u pohřební služby. Dnes se už zabývám jen okultismem a mystikou." Životní krédo? Podle svých vlastních slov je katolíkem, satanistou, buddhistou, fašistou a komunistou. "A pak taky uctívám peníze, protože jsem zjistil, že když je nemáš, tak je to blbý. Žiju sám, bez ženský, protože dneska řádí různý venerický nemoci a sex je nebezpečnej. Jak už ale moje jméno napovídá, jsem hlavním venerologem lidstva. To na můj pokyn vyvinul kdysi Pentagon virus AIDS. Už jsem se prostě nemohl dívat na všeobecnou zvrhlost a říkal jsem si, že by na smilnící lidi měla přijít nějaká pohroma."

Nejbližší plány? I když se jeho rocková kapela před lety rozpadla, chtěl by Vincent nahrát další desku. Tentokrát si ale prý dobře ohlídá finanční stránku věci. "Firma Monitor mě okradla," stěžuje si. "Za ty první dvě desky mi nedali skoro nic a přitom je prodávali v Japonsku a v Americe a vydělali na nich desítky miliónů. Za novou desku, která se bude jmenovat Farao, chci nejmíň milión. Koupím si za něj lékařský knihy, ňáký trička a tak. Bude se to točit ve Svatovítským chrámu. Ale já tam nebudu dělat šaškárny jako Wojtyla. Půjdu přímo k varhanům. Nejdu se tam přece flákat, jdu pracovat." Když už jsme u muziky ... Na kostelní varhany si chtěl Vincent zahrát už před lety. Jenže o tom, kdo bude hrát, prý tehdy rozhodoval Michael Kocáb. "Šel jsem za ním a předvedl mu, jak umím hrát," vzpomíná Vincent zatrpkle. "Jenže on to ode mne okoukal, založil Pražský výběr a mě pak už na pódium nepustil."

V pražském Podskalí, jehož ulicemi se po amputaci nohy pohybuje na invalidním vozíku, má podle vlastních slov svůj mikrosvět -- je tu řezník, samoobsluha, lékárna, drogerie, zubař, a to mu prý k životu bohatě stačí. Po návratu z projížďky pokračuje v tvořivé práci doma: "Většinou něco vymejšlím, kreslím různý návrhy na letadla a helikoptéry. Dělal jsem třeba plány na americkej raketoplán Challenger. Taky se zabývám egyptologií, dermatovenerologií, mikroneurochirurgií, anesteziologií a oftalmologií." Jako známý vědec a politik čeká, kdy ho už konečně pozvou do pořadu Týden čili Sedm dní, ale z Novy se prý zatím neozvali. Novináři a masmédia mu ve srovnání s počátkem 90. let dávají pokoj. Před časem Vincenta kontaktoval jen producent Kamenného mostu. Ve filmu režiséra Tomáše Vorla pak světec ztvárnil jednu z titulních rolí -- ve scéně, kde Tomáš Hanák navštěvuje v blázinci svého umírajícího otce, projel na invalidním vozíku. Dostal prý za to pěticiferný honorář.

"Bůh má rád televizní zprávy," popisuje Vincent svůj večerní program. Nejraději se dívá na zemětřesení, neštěstí a katastrofy všeho druhu, za kterými prý stojí jeho tajná satanistická lóže. Války a pohromy jsou totiž jeho božským sadomasochistickým druhem sexu. Když mu v souvislosti s letošními letními povodněmi vyčítám, že to se sexem trochu přehnání, zamračí se, že se o tom nesmí mluvit. Bojí se, že by mu to mohli rozezlení Moravané vyčítat.

Před usnutím pokuřuje lulku, poslouchá hudbu svého oblíbence Ozzyho Osbourna a vzpomíná na doby, kdy se věnoval globální politice.

"Život plný dobrodružství a těžké, zodpovědné práce," napsal kdysi Tomáš Mazal v předmluvě ke knize Tak pravil Vincent. "Vincent je nevyzpytalený svým každodenním postojem vůči okolní realitě a běhu života. Kdo vlastně stojí za mřížemi? Z jakého důvodu považujeme někoho za blázna? My, sami blázni v zajetí televizních obrazovek, tisku, automobilů, naparcelovaných pozemků, kotců chat atd. Vincent Venera mne přesvědčuje o opaku. V klecích představ života jsme my!"

Vincent Farao Venera usíná kolem půlnoci. Ve spánku prý k němu přicházejí andělé a za okny jeho bytu tiše krouží létající talíře. Zdá se mu o krásné zpěvačce Lise Sansfield, "bohyni z Olympu". "Ten, kdo ví, tak prostě ví," dodává. "Těch vtělených Buddhů je na Zemi víc. V Praze nás žije padesát dva."

Před lety visívala na stěně Vincentova bytu obrovská mapa světa, kam si světec barevnými fixy vyznačoval sféry svého vlivu. Dnes Vincent na světovládné choutky rezignoval -- zajímá ho prý už jen figurální malba a hlasatelka televize Prima Markéta Fialová.

Revolver má Vincent na obranu proti agentům izraelského Mossadu, laserovou pistoli prý nalezl ve vraku zříceného létajícího talíře. Hodlá ji využít při řešení svého hlavního pozemského poslání -- zabránění přelidnění planety Země.

Buddha, "největší masožrout všech dob", bdí nad Vincentovou denní dávkou medikamentů

Čínský taoistický světec hlídá kontejnery s jaderným odpadem, z něhož světec čerpá sílu ke svému psychotronickému působení. "To já jsem nechal bombardovat Libyi, rozpoutal válku v Perském zálivu a řídil Rudé Khmery v Kambodži," přiznává Vincent.

jan pelc

Jan Pelc se narodil 15. dubna 1957 v Podbořanech.
Vyrůstal v Klášterci nad Ohří, vyučil se strojním zámečníkem. Pracoval v prunéřovské tepelné elektrárně. Do prostředí svého dospívání zasadil děj svého nejslavnějšího románu …a bude hůř. V roce 1980 opustil tehdejší Československo a přes Jugoslávii se dostal do Francie. Tam, v letech 1982–1990, působil v exilovém časopise Svědectví. Přispíval do dalších periodik, např. Listů, Paternosteru či samizdatového Vokna. Do Prahy se vrátil v listopadu 1989. Poté žil střídavě v Praze a v Paříži, kde též působil na českém velvyslanectví. Od roku 1993 žije trvale v Praze.

... a bude hůř *	?
	... a golpotoni táhnou
	... a máš mě rád?	?
	... a to mi nemůžete udělat *	?
	... a vyberte si	?
	... a výstupy do údolí *	?
	...a poslední kouř	?
	...a povídky aneb sexuální mizérie a jiné story	?
	Basket Flora *	?
	Basket Flora I. - Šéf přichází	?
	Basket Flora II. - Démon zločinu kandiduje	2006
	Bez ohňů je underground *	?
	Kauai	?
	Návštěvy v ateliérech	1981
	Šmírák

V roce 1980 opustil tehdejší Československo a přes Jugoslávii se dostal do Francie. Tam, v letech 1982–1990, působil v exilovém časopise Svědectví. Přispíval do dalších periodik, např. Listů, Paternosteru či samizdatového Vokna. Do Prahy se vrátil v listopadu 1989. Poté žil střídavě v Praze a v Paříži, kde též působil na českém velvyslanectví. Od roku 1993 žije trvale v Praze.

Jan Pelc je spisovatel „temné strany“, undergroundu a rockové scény, nekonvenčních antihrdinů a tematické provokace. Středem spisovatelova zájmu jsou postavy nezřízeně holdující alkoholu, kuřivu a sexu. Vyústění jeho příběhů a povídek není neočekávané či šokující, spíš očekávaně negativní. Je-li možné některý závěr považovat za pozitivní nebo dokonce za nadějný, pak má výraznou příchuť groteskní performance. Setrvalým a výrazným rysem próz Jana Pelce je jazyk plný vulgarity, násilnický, sexistický, drsně rozjívený do pitvorného černého humoru. Nejznámějším Pelcovým dílem je román …a bude hůř, napsaný v emigraci a poprvé vydaný v roce 1985 v exilovém nakladatelství Index; v českém prostoru se dočkal vydání až po roce 1989. V současnosti je připravováno jeho filmové zpracování. Děj kontroverzního románu se převážně odehrává v totalitních severních Čechách. Jeho protagonisté se snaží „vyžít“ za stávajícího režimu: jedni to řeší přizpůsobivým podlézáním, těch je většina, druzí, reprezentovaní dospívajícím „rebelem“ Olinem, pak opakujícími se a většinou minimálním úspěchem končícími vzpourami. Jejich síla ale graduje: jestliže zpočátku spočívá maximálně v délce vlasů a pracovní nekázni, postupně se řetězí do otevřeného surového boje o přežití. Autor v knize zachytil malou českou obdobu nedosažitelné květinové generace, ale především pocity své vlastní generace, která bývá nejvýstižněji charakterizována jako „ztracená“. V tomto obzoru je Pelcův román dílem kultovním. Hlavní hrdina, podobně jako jeho tvůrce, řeší svoji situaci emigrací, způsobem uvěřitelným jen pro absolventy reálně socialistického školení. Také nalezená svoboda záhy ukazuje své meze, podobně jako možnost vzájemného porozumění emigranta a těch, kteří zůstali a „trpěli“. To je již námět další prózy Jana Pelce, volného pokračování Olinových osudů, nazvané …a výstupy do údolí. Odehrává se v Česku, kam se hlavní hrdina z emigrace navrací. Osud venkovského prosťáčka, jenž se náhodou a nedobrovolně stane partyzánem v knize …a to mi nemůžete udělat, i povídková tvorba vydaná např. v souborech …a máš mě rád?, …a golpotoni táhnou nebo v novince …a poslední kouř, se většinou upínají do monotónního toku běžného života, z něhož se autor, prostřednictvím svých postav, snaží zachytit střípky neobvyklého, bizarního či jedinečného, co sice nevystupuje nad povrch průměrné šedi, ale přesto ji naplňuje zvláštním, neuchopitelným štěstím. Protipólem nadále zůstává potřeba vnitřní osobní svobody, stupňované k totální nezávislosti a stále nové omezující hranice, které se ukazují všude, ve zřízení totalitním i posttotalitním. Pelcovým hrdinům jde především o absolutní, anarchistickými prvky prodchnutou volnost. Nepřítelem tak mohou nakonec být například i veskrze demokratické, ale do absurdity dovedené evropskounijní zákony. Démon totality z pohledu Jana Pelce totiž nikdy nespí. Svérázným výstřelkem či dodatkem je v tvorbě Jana Pelce próza Basket Flora. Výrazně hrubými a neotesanými tahy vedený příběh originálního, byť brutálního detektiva Basketa Flory a jeho protihráče Démona zločinu existuje též v komiksové podobě. Do té byl převeden jugoslávským kreslířem Andrejem Sujetovem Kostićem. Dílo, ačkoliv je zasazené do českých reálií, v mnohém odkazuje jak k tradici americké drsné detektivní školy, tak k slavnému komiksovému (a filmovému) Sin City, městu hříchu. Knihy Jana Pelce vycházejí od poloviny devadesátých let minulého století výhradně v pražském nakladatelství Maťa. S Pelcovou tvorbou je též bytostně spojena existence a produkce „underpunkové“ hudební skupiny nazvané A bude hůř.

egon bondy

Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, (20. ledna 1930, P

raha

– 9. dubna 2007, Bratislava

byl český básník, prozaik a filosof, výrazný inspirátor českého undergroundu.
Koncem 40. let se ovšem znal s Karlem Teigem a Závišem Kalandrou a navázal přátelství s básníkem Ivo Vodseďálkem, nonkonformní literátkou Honzou Krejcarovou, později s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem. S Honzou Krejcarovou navázal též intimní vztah a v roce 1949 s ní připravil surrealistický sborník Židovská jména, který obsahoval 15 textů. Každý z přispívajících si zvolil židovský pseudonym, též na protest proti antisemitskému zabarvení vykonstruovaných procesů v Sovětském svazu i v Československu. Od tohoto okamžiku Zbyněk Fišer užívá jména Egon Bondy. V následujících letech nadále píše básně, sní o světové revoluci i o snadném zbohatnutí a žije na hraně zákona.Jeho otec byl plukovníkem československé armády. V roce 1947 Zbyněk Fišer, budoucí Egon Bondy, přerušil studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru. Jak napsal ve vzpomínkové knize Prvních deset let (rukopis 1981, vydáno 2003), žil počátkem 50. let „zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho“ (s.61). Stálý pracovní poměr neměl, „živil“ se i žebrotou a drobnými krádežemi.
Ve svém životě na okraji společnosti se dostává nakrátko dokonce do vězení a během svérázného výletu (či pokusu o emigraci) do Rakouska zažije kuriózní dobrodružství s francouzskou tajnou službou, které nabízí provedení atentátu na sovětské vedení. „Věc je jednoduchá jak slunce. Potřebujeme dvě krabičky od sirek s blechami – ty jsem byl dokonce ochoten dodat gratis – naočkovanými všemi prevítskými mory světa… a moji agenti z lásky vypustí ty blechy při manifestaci 7. listopadu pod tribunou na Rudém náměstí. Vznikne sice nějaký ten počet epidemií, ale blechy přeskáčou samozřejmě zaručeně i na tribunu a skočí i na maršála Stalina, na maršála Vorošilova, na soudruha Beriju i na soudruha Molotova a další.“ (tamtéž, s. 54). Z pokusu samozřejmě sešlo, ale Bondy alespoň vyinkasoval nějaké peníze.
Zájem o filozofii, především marxistickou, čínskou a indickou ho přiměl k návratu ke studiu. V roce 1957 odmaturoval, téhož roku se dostal na dálkové studium filozofie a psychologie na FF Univerzity Karlovy, přestože nepodal včas přihlášku. „Šel jsem rovnou za děkanem. Ten tam samozřejmě nebyl, ale byl tam jeho tajemník Salač. Byl to alkoholik. Jak jsme na sebe dýchli, tak jsme poznali bratry v triku. Salač mne okamžitě, jakožto dělnického kádra, vzal ke zkušební komisi, že naposled mají ještě přezkoušet mne. A tím to ovšem bylo hotovo…“ (tamtéž, s.88).
Studium absolvoval v roce 1961, v letech 1957–1962 navíc pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu. 1962–1967 byl zaměstnán v bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSSR. V té době začíná publikovat ve vědeckých časopisech (Dějiny a současnost, Filozofický časopis aj.). V roce 1967 mu vychází pod vlastním jménem první kniha – Otázky bytí a existence, v roce 1967 získal titul doktora – kandidáta věd. Od stejného roku je v invalidním důchodu.
V 70. letech se seznámil s Ivanem Martinem Jirousem, manažerem hudební skupiny Plastic People of the Universe, která zhudebnila část jeho textů. V 80. letech ovlivňil ranou tvorbu Jáchyma Topola nebo J. H. Krchovského.
Bondy se ve svých textech nikdy neztotožnil s podobou poúnorového režimu a stal se jeho vytrvalým kritikem. Současně však v letech 1952-1955, 1961-1968 (krycí jméno „Klíma“), 1973-1977 (krycí jméno „Mao“) a 1985-1989 (krycí jméno „Oskar“) spolupracoval se Státní bezpečností.^[3]. Velké výhrady měl k politické situaci po roce 1989. Angažoval se v levicovém hnutí (strana Levý blok, příspěvky do Haló novin aj.), psal politologické eseje. Hlásil se svého času k trockismu, později kmaoismu, blízko měl i k anarchismu.
V roce 1981 obdržel cenu Egona Hostovského.
V roce 1989 se přestěhoval do Telče, odkud v devadesátých letech přesídlil do Bratislavy, kde vyučoval 1993–1995 na tamější univerzitě filozofii. Překvapivě působil v poslední době také jako zpěvák ve skupině Požoň sentimental, hrající hospodské folklórní písně.
Z manželství s Jaroslavou Krčmaříkovou má Bondy syna Zbyňka Fišera ml. (narozen 1959), příležitostného básníka (sbírka Lesbický sen (1993)). Životní družkou se mu ale stala až v roce 1963 Julie Nováková (1920–1994).
V roce 1981 napsal Bondy paměti Prvních deset let, zachycující jeho bouřlivé období přibližně v období 1947–1957. Původně měly vyjít padesát let po autorově smrti, nakonec vyšly již v roce 2003. Do obecnějšího povědomí veřejnosti vešel však nejvíce díky knihám Bohumil Hrabala Morytáty a legendy, Něžný barbar(zfilmováno v roce 1989) a některým dalším.
Zemřel v pondělí 9. dubna 2007 v Bratislavě ve věku 77 let na následky popálenin třetího stupně, které utrpěl po vzplanutí pyžama od vlastní cigarety.^[4]
[editovat]Básnické dílo
Básnické dílo Egona Bondyho čítá na 40 sbírek. Poezii psal od dětství, nejstarší zachované práce pocházejí z přelomu 40. a 50. let. S Ivo Vodseďálkemspoluzaložil samizdatovou edici Půlnoc (asi 1950-1953/1955) , v níž pro pár přátel oba prezentovali své texty. (Celkem zde sice publikovalo 11 autorů, většina ovšem jen sporadicky). Název Bondyho raného díla – Totální realismus 1950, dal název celému jeho tvůrčímu stylu, který znamenal odklon od dosud vyznávanéhosurrealismu. Poezie reaguje na neradostnou současnost, kdy budovatelské fráze jsou v rozporu s prožívanou skutečností. Lidovým, někdy až záměrně neumělým jazykem a užíváním argotu mají výrazný ironický nádech. V některých básních je zřejmé ovlivnění Christanem Morgensternem.
Většina básnických sbírek není rozsahem velká, teprve později jsou koncipovány větší celky (Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, 1971). Básně jsou často politicky angažované, nezřídka se i v pozdější tvorbě objevují expresivní výrazy. Motiv odmítání reálného socialismu vystřídal po roce 1989 motiv odmítání konzumní společnosti.
„Výkon a spotřeba – to jediné se cení
Ve světě v němž sněj o uplatnění
a kdo nevěří na to omámení
moc brzo zjistí že už člověkem není
je jen nástrojem k upotřebení“
(z básně „Největší radost mám z projevů pana prezidenta“. Ze sbírky Dvě léta 1991)
Po smrti své družky Julie v roce 1994 poezii psát přestal. Nakladatelství Pražská imaginace vydalo v letech 1989–1993 soubor jeho básnického díla z let1950–1987. Řadu básní zhudebnila skupina Plastic People of the Universe.
[editovat]Dílo prozaické, dramatické a překladatelské
Po pokusech z počátku 50. let (např. román 2000 z r.1950) začíná Bondy s prózou až počátkem 70. let. Prvním dílem je Sklepní práce (samizdat 1973, knižněToronto 1988, Olomouc 1997), v němž se prolíná rovina groteskní současnosti s linií filozofických úvah a nadpřirozena. Následuje celá řada dalších próz, v níž dává autor najevo znechucení reálným socialismem, ať už v podobě anti-utopie Invalidní sourozenci (psáno 1974), nebo epicky zpracovaná Cesta Českem našich otců(1983). Oblibu si získaly historické jinotajné povídky Mníšek (1975) a Šaman (1976), originální téma představuje satirická sci-fi z daleké budoucnosti, Nepovídka(1983), kde jsou artificiální inteligentní bytosti konfrontované s primitivností lidstva, žijícího v rezervaci. Nepovídka je už zrcadlem nikoliv jen reálného socialismu, ale celého moderního lidstva. Podobné teze najdeme též v divadelní hře Ministryně výživy 1970.
V dílech nezřídka vystupují reálné postavy, nepřímo velmi často Bondy a jeho družka Julie, někdy ale celá řada dalších osobností – nejzřetelněji v hravé próze 6771977, kde čtenář narazí na jména, občas mírně pozměněná, jako Petr Uhl, Václav Havel nebo Karel Kosík.
Po roce 1989 se jeho próza staví jednoznačně kriticky k současné situaci. Bondy píše cyberpunkový román Cybercomics, některé další texty mají meditativní charakter, jsou plné skepse (Hatto 1994, Severin 1996, Údolí 1998. Novelu Epizóda 96 1997 napsal slovensky. Celkem čítá Bondyho bibliografie asi dvacítku próz.
Kromě již zmiňované Ministryně výživy je Bondy autorem několika (12-14) dalších her. Projevil se rovněž jako překladatel, nejznámější je asi překlad Šibeničních písní od Christiana Morgensterna. Dále Bondy přeložil některé texty filozofické, v rukopise dosud zůstává do češtiny přebásněná poezie Mao Ce-tunga.

[editovat]Dílo filozofické
Bondy je jedním z nejoriginálnějších, ovšem také nejkontroverznějších českých filozofů. Vědecké články publikoval od 60. let, první knihy vyšly rovněž díky přičinění filozofa Milana Machovce, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství. Jeho syn Martin Machovec se stal později editorem Bondyho díla.
Nejvýznamnějším filozofickým dílem je Útěcha z ontologie (1968), kde se autor vyrovnává s různými modely bytí a dospívá k modelu ateistickému – nesubstančnímu. Předkládá zde mnoho nových názorů. Uveďme například, že se vznikem světa se vyrovnává tezí o samovzniku bytí v absenci bytí, přičemž samovzniku nemůže předcházet ani jeho možnost, neboť i posibilita je „něco“, která by vyžadovala vysvětlení svého vlastního vzniku. Bondy zavedl dále kategorii „ontologického pole“, které umožňuje plnohodnotnou existenci informací v realitě, v knize se setkáme s otázkami po smyslu lidské existence, Bondy dokazuje, že k uchopení ontologické reality není třeba boha, protože touto kategorií se vysvětlování univerza vůbec nezjednodušuje.
V 70. letech rozpracoval etickou analýzu smyslu lidské existence v souvislosti s možným vytvořením artificiálních a na biotické existenci nezávislých bytostí (Juliiny otázky, 1971; populárně pak próza Nepovídka, 1983).
V 70. a 80. letech významně přispívá k dialogu mezi marxismem a křesťanstvím. Původcem celého projektu byl Milan Machovec, mezi účastníky nalezneme např.Milana Balabána.
Zájem o orientální filozofii a vědomí dobových nedostatků ve zpracování tématu u nás ho přivedly k sepsání dějin filozofie. Na třinácti samizdatových svazcích pracoval v letech 1977–1989. Poznámky k dějinám filozofie vyšly později v šesti svazcích. Zůstaly ovšem torzem a zejména oddíl o antice zaznamenal z vědeckých kruhů nepříznivou kritiku. Více ceněny jsou oddíly o orientální filosofii indické, čínské, arabské a židovské. V roce 1993 připravil s Marií Čarnogurskoupřeklad Tao te ťingu.
Bondy nadále píše filozofické eseje, ve kterých rozpracovává myšlenky nesubstanční ontologie a provádí syntézu „západních“, buddhistických a taoistických přístupů k základní struktuře skutečnosti. Souhrn těchto dosud nevydaných poznámek a esejů nese provizorní název „Příběh o příběhu“.
Byl autorem románové triloogie, která je zařazena i mezi díla sci-fi literatury - Invalidní sourozenci, Afghanistan a Bezejmenná.
V letech normalizace i po roce 1989 se věnoval také politologickým analýzám, v nichž vždy zůstával věrný svému nedogmaticky marxistickému světonázoru.
„…co je moudrostí Boha, nevím. Snad jen právě to, že je oporou všemu, aniž by to buzeroval nějakými pitomými radami. Ale co je moudrostí člověka, vím, neboť je to nad slunce jasnější a řve to na nás dnes už z každé vteřiny času a z každého smetí pod nohama: je to bouřit se, bouřit se a bouřit se, protože jedině tento postoj je za všech okolností oprávněný. Je sranda, že nám v Evropě to muselo trvat dva a půl tisíce let naší zázračné anticko-křesťansko-árijské kultury, než to nakousl aspoň André Breton po druhé světové válce, a že v Číně zmilitký předseda Mao to dokázal říct rovnou na plnou hubu.“ (Sklepní práce, s. 160)

[editovat]Bibliografie

[
Pražský život – Poezie mimo domov, Mnichov 1985 (psáno 1952)
Nesmrtelná dívka – Poezie mimo domov, Mnichov 1989 (Mladá Fronta 1992) (psáno 1952)
Básnické dílo sv. 1 (epické básně z padesátých let) – Pražská imaginace, Praha 1989
Básnické dílo sv. 2 (básnické sbírky z let 1950–1953) – Pražská imaginace, Praha 1989
Básnické dílo sv. 3 (básnické sbírky z let 1954–1963) – Pražská imaginace, Praha 1990
Básně 1988 aneb Čas spíše chmurný + Odplouvání – Inverze, Praha 1990
Básnické dílo sv. 4 (Naivita) – Pražská imaginace, Praha 1991
Básnické dílo sv. 5 (Kádrový dotazník + básnické sbírky z let 1963–1971) – Pražská imaginace, Praha 1991
Básnické dílo sv. 6 (Deník dívky, která hledá Egona Bondyho) – Pražská imaginace, Praha 1991
Dvě léta (Básně 1989 a 1990) – Inverze 1991
Básnické dílo sv. 7 (básnické sbírky z let 1971–1974) – Pražská imaginace, Praha 1992
Básnické dílo sv. 8 (básnické sbírky z let 1974–1976, Příšerné příběhy) – Pražská imaginace, Praha 1992
Básnické dílo sv. 9 (básnické sbírky z let 1977–1987) – Pražská imaginace, Praha 1993
Ples upírů – Obrys-Kontur / Poezie mimo domov, Mnichov 1995
Zbytky eposu – F. R. And G., Bratislava 1998 (psáno 1955)
Velká kniha – Maťa, Praha 2000 (psáno 1952)
Sbírečka – Maťa, Praha 2000 (psáno 1974)
Deník dívky, která hledá Egona Bondyho – PT, Bratislava 2001 (psáno 1971)
To jsou zbytečné verše – Maťa, Praha 2003 (psáno 1975)

[editovat]Próza

Invalidní sourozenci – 68 Publishers, Toronto 1981 (Archa, Praha 1991) (psáno 1974)
Sklepní práce – 68 Publishers, Toronto 1988 (Votobia, Olomouc 1997) (psáno 1973)
Afghánistán – (součást souboru Orwelliáda) Delta, Praha 1990 (psáno 1980)
3x Egon Bondy – Šaman, Mníšek, Nový věk – Panorama, Praha 1990 (psáno 1975, 1974 a 1982)
Gottschalk, Kratés, Jao Li, Doslov – Zvláštní vydání, Brno 1991 (psáno 1988)
Cesta českem našich otců – Česká expedice, Praha 1991 (psáno 1983)
Nepovídka – Zvláštní vydání, Brno 1994 (psáno 1983)
Leden na vsi – Torst, Praha 1995 (psáno 1977)
Hatto – Zvláštní vydání, Brno 1995
Příšerné příběhy 1975–1986 – Maťa, Praha 1995
Severin – Votobia, Olomouc 1996
Cybercomics – Zvláštní vydání, Brno 1997
Agónie – Epizóda 96 – PT, Bratislava 1997
Týden v tichém městě – PT, Bratislava 1998
Údolí – PT, Bratislava 1998
Bezejmenná – Zvláštní vydání, Maťa, Brno-Praha 2001 (psáno 1987)
677 – Zvláštní vydání, Brno 2001 (psáno 1977)
Máša a Běta – Akropolis, Praha 2006 (psáno 1978)
Šaman – Akropolis, Praha 2006 (psáno 1975) (první samostatné vydání)
Bratři Ramazovi – Akropolis, Praha 2007 (psáno 1985)
mejla hlavsa

Milan 'Mejla' Hlavsa (6. března 1951 Praha - 5. ledna 2001 Praha) byl český hudebník - baskytarista a zpěvák, spoluzakladatel legendární skupiny The Plastic People of the Universe.

Biografie

Milan Hlavsa vyrůstal na pražském Břevnově. V mládí založil se svými kamarády několik nevýznamných kapel, které neměly dlouhého trvání. Na baskytaru začal hrát při založení své první kapely, a to proto, že byl z kytaristů nejhorší.^[1] V 60. letech byl Hlavsa krátce hospitalizován v psychiatrické léčebně, poté, co se demonstrativně podřezal a postřelil lékaře vzduchovkou; tato příhoda mu později umožnila vyhnout se základní vojenské službě.^[1]

Koncem 60. let se seznámil s psychedelickým rockem, především s hudbou skupiny Velvet Underground.^[2] Poté, co se v roce 1968 rozpadla jedna z jeho kapel, rozhodl se spolu se svým bývalým spolužákem, kytaristou Jiřím Števichem, založit novou skupinu, která by hrála psychedelický rock s ohni na jevišti.^[1] Skupinu nakonec založili v září 1968. Členy byli též zpěvák a klarinetista Michal Jernek a bubeník Josef Brabec. Skupina dostala název The Plastic People of the Universe, a Hlavsa v ní působil jako skladatel hudby, zpěvák a baskytarista. Skupina hrála ze začátku písně zahraničních kapel (Velvet Underground, The Fugs, Rolling Stones, The Doors aj.), později začala hrát i vlastní tvorbu. K naprosté většině písní napsal hudbu Hlavsa, texty pocházely nejčastěji z pera básníka a filozofa Egona Bondyho, který pocházel z beatnické generace a je jedním z nejznámějších československých tvůrců tohoto hnutí. Později se jako textaři prosadili také Vratislav Brabenec a Ivan Martin Jirous. Kapela se v 70. letech odmítla podrobit požadavkům představitelů moci na úpravu repertoáru a zkrácení vlasů, čímž se čím dál více dostávala s vládnoucím režimem do konfliktu.

V roce 1973 založil spolu s básníkem a prozaikem Pavlem Zajíčkem experimentální hudebnískupinu DG 307. Po několika letech ji ale opustil, aby se mohl koncentrovat pouze na Plastic People.^[1] Skupina pokračovala v existenci i bez Hlavsy.

Podrobnější informace naleznete v článku DG 307.

V roce 1973 byl Hlavsa podmíněně odsouzen za napadení opilce, který obtěžoval jeho tehdejší přítelkyni.^[1] V roce 1975 se Hlavsa oženil s Janou Němcovou, dcerou filosofa Jiřího Němce.

V sedmdesátých letech byl celý undergroundový svět tehdejším režimem perzekvován, což vyvrcholilo v roce 1976 tzv. Procesem s českým undergroundem, při němž bylo několik hudebníků odsouzeno k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Hlavsa byl několik týdnů ve vazbě, odsouzen však nebyl. Poté byl opakovaně několikrát terčem policejního šikanování.^[1] Podepsal Chartu 77, ale jeho podpis nebyl přijat, neboť byl v době podpisu trestně stíhán.^[1]

V roce 1988 se vinou vnitřních sporů Plastic People rozešli. Poté hrál v kapelách Garáž a Echt!. Založil také hudební skupinu Půlnoc (kam přešlo jádro původních Plastiků) a po jejím rozpadu Fiction. Po listopadu 1989, kdy se z exilu vrátil Pavel Zajíček, se Hlavsa vrátil k DG 307 a od roku 1997 i k PPU. Při příležitosti setkání dvou prezidentů v americkém Bílém domě - Václava Havla a Billa Clintona - si zahrál společně s Lou Reedem. S Janem Vozárym se věnoval i úpravám klasických hitů PPU (1997, Magická noc). V roce 1999 vydal své sólové album Šílenství.

Věnoval se i filmové tvorbě, zahrál si ve filmu Kanárek (1997), k němuž složil a nahrál hudbu, a ve filmu Válka barev. Na začátku roku 2000 se pustil spolu s PPU do přípravy nového alba. V dubnu mu však lékaři našli zhoubný nádor na plicích. Činnost kapely byla tedy přerušena a podstoupil operaci. Na podzim se však jeho stav zhoršil, lékaři objevili zhoubný nádor na mozku a 5. ledna 2001 Milan Mejla Hlavsa zemřel.

Poslední rozloučení s Hlavsou se konalo 11. ledna v kostele Svatého Jakuba staršího na Zbraslavi a zúčastnily se ho stovky lidí z řad široké veřejnosti, uměleckého i politického světa. Na pohřbu promluvil Ivan Martin Jirous. 28. února měl v Divadle Archa premiéru film The Plastic People Of The Universe.

6. a 7. března zahráli Plastic People poprvé bez Hlavsy – na koncertu Když je dnes člověku 50, uspořádaném k uctění Hlavsovy památky u příležitosti Hlavsových narozenin. Poté bylo vydáno 2CD Milan Hlavsa – Než je dnes člověku 50 – Poslední dekáda, obsahující z poloviny výběr Hlavsových nahrávek z let 1988-1998; druhý disk je záznamem koncertu z 6. března (kromě PPU ještě Garage, Velvet Underground Revival, DG 307). Plastic People, Garáž i DG 307 koncertují i po Hlavsově smrti.